Žhář (1996)

Pane revírní, vždyť já z toho života nic nemám, a vy byste mi i ty ryby zakázal. Však víte, že co chytím, pustím zas zpátky, a ani na ty vánoce si kapříka nenechám. Copak bych měl to srdce praštit ho a dívat se do těch smutných očí? Neměl. To já si s ním jenom chvilku potlachám a pak ať si zas plave, ať vidí, že člověk má srdce a né přecezenou fusekli. Já tady sedím a jenom si tak vzpomínám, jak byl na mě život jak na cizího. Ani vám nevím, jestli mi na tom háčku ještě něco zbylo.

Víte, vy ste byl ještě na malinách a já malý chlapec. Pamatuju si, že Matulák – teda ten rybník nahoře, tenkrát se mu tak říkalo, když se tam starý Matula utopil – měl ještě hráz o dva stavy níž. To už je pěkných pár zim. Tak tenkrát ještě žil můj tatínek. Chodili jsme spolu brodem, já sedával na žebřiňáku, a vozili jsme seno. Horké léto tenkrát bylo. A jednou se vám zatáhlo… To byl kalup. Bělušu – naši kobylku – a aji ty další jsme s čeledínama proháněli. Vozili jednu fúru za druhou. Až do večera. Ale nesprchlo. Tatínek pak ještě přehraboval seno na patrech. Já jsem se tam motal kolem a maminka nás už volala k večeři. Křiknul jsem navrch na tatínka, ať už taky jde pojíst, a chtěl jsem vyběhnout ze stodoly. Myslím, že jsem tenkrát zavadil hlavou o lampu nebo o něco, co ji srazilo, ta se roztřískla a najednou vám bylo všude tolik světla. To vám byl žár, pane revírní. A tak živo. Zavřel jsem za sebou dveře a díval jsem se. To víte, bylo horko, ale něco takového jsem nikdy neviděl. Oči mě pálily, ani jsem nemohl dýchat. To vás tak najednou obklopí a je vám tak pěkně. A jak ty plameny šlehají, a pořád výš a hloub. Pak mě vynesli ven. Tatínka taky, ale až za dva dny. To jsme se na něho ani nesměli podívat. Škoda, že ho Pán povolal tak brzo, byl to hodný člověk, měl jsem ho rád.

Posaďte se tady, pane revírní, na kabát. Nosím ho vždycky, když je pod mrakem, ale dneska se nějak vyjasnilo a já ho už nebudu potřebovat. Stará mi ho ušila, když ještě žila, abych prý dlouho vydržel. To víte, vlhko a zima, když se hlídají kádě, to je pech.

Maminka se už neprovdala. Byla sice ještě mladá a pěkná, ale stačila odejít dřív, než se znova usadila vedle mužského. Naháněl ji tenkrát jakýsi nekňuba. Dochleba se jmenoval. Já jsem ho neměl moc rád, bylo mi jedenadvacet a jemu jenom o šest víc. Mamince to dělalo dobře, znáte to, ženské, ale nevím, jestli to myslela vážně nebo ne. O statek se jí staral Janek, to byl nejstarší čeledín, co sloužil ještě za tatínka, a to už bylo dobrých patnáct roků. Já jsem studoval přírodovědu. A jak jsem měl prázdniny, tak jsem si to šiboval domů a tradá ven do lesa. Nebo na louky. Lehával jsem v trávě a honil kováříky a páteříčky a různé blýsknáčky a hrobaříky a všelijakou tu chamraď. Znal jsem to všechno. Jó, to bývávalo. Chodila tam se mnou lasička, kolčava, počkejtej ak se jí… mustela nivalis, jo, tak to je. Tu dneska neuvidíte, ani kdybyste číhal kolik nocí. Vždycky okukovala, číhala na myši a předváděla se tím svým bílým bříškem. Zvykli jsme si na sebe. Kdysi na konci prázdnin, už jsem měl zabaleno, jsem si odskočil rozloučit se s ní. A jak jsem tak čekal, najednou vám vidím saranči. Ale jakou. Hlava protáhlá a tělo dobrých sedm čísel. Takové bývají spíš na jihu než u nás. Říkal jsem si, zabloudila, a vytáhl jsem pinzetu a lupu, abych se na ni podíval zblízka. Vyskočila a ztratila se mi. Našel jsem ji až na poli vedle louky, u seníku, kde se občas scházívaly děti z vesnice. A i starší. Přikrčil jsem se k zemi, tak pomalu a opatrně, a natahoval ruku po tom tulákovi. Měl jsem jenom lupu. Nechtěl jsem ji plašit, aby zase nezmizela, a pinzetu jsem nechal v kapse. Slunko pálilo jak nabité, jenom jsem cítil, jak mi vlhne košile. A najednou vám hned vedle té potvůrky začne doutnat. Zvednu se, ale to už byly plamínky a olizují dřevěnou stěnu seníku. To vám bylo něco, co se ani perem nedá popsat. Vytáhl jsem pinzetu, hrábl po saranči, ta byla celá zkoprnělá, a odnesl jsem ji na louku k lesu. Odtamtud jsem se díval. Pane revírní, to je život. Pak se tam objevili hasiči, ale už zbytečně. No a pak jsem odešel na vlak a do školy. A čtvrtý den mně přišlo psaní od starosty, abych přijel domů, že mi umřela maminka. Byla v tom seníku s mladým Dochlebou.

Tak to vidíte, pane revírní, a pak se říká, že neštěstí nechodí po horách. Nedáte si kousek salámu? Já vám ho okrájím, ta slupka se těžko tahá ze zubů. Je od Falcové z krámu na návsi. Ona ho prý udí sama, ale to ona tak akorát říká, však ji znáte, Falcovou. Ale dobrý je. A vydrží. Někdy ho nechám v kabele i týden a nezkazí se mi. Pravda, trochu ztvrdne, ale jinak se s máčeným chlebem dá.

Možná si budete pamatovat, jak tenkrát přišli do vsi ti komedianti a hráli tyjátr na návsi. Od té doby tam byli několikrát. Jezdilo s nima pěkné děvče, Jarunka se jmenovalo. Měla pěkné lýtka a byla milá. Žádná kuňka a ani naostřená jak stará Paláčena, prostě takové to rozevláté jaro. Chodil jsem za ní do maringotky, když šla chasa do hospody. No, co budu vykládat, nakonec jsme se vzali a bylo to. Na statku jsem nechal Janka, toho čeledína, svaly měl a s ostatníma si taky uměl poradit, když bylo třeba. S Jarunkou jsme se odstěhovali do města a pořídili si pěkný byt. Veliký byl, i koupelnu měl, to aby člověk nemusel z lavoru, však jste to taky zažil, né? Jarunka nechala komedianty a bylo nám dobře.

Vidíte, pane revírní, už bere! Klidně bych ho mohl vytáhnout. Podle toho, jak ohryzuje, je to pěkný klacek. Ale já ho nechám. Ať si dá, chlapec, když se nám tu tak pěkně povídá, že pane revírní. Snad byste nechtěl jít. Já vím, že máte ještě co obcházet, ale řekněte, není to pěkné, když tu rybičku nechám běžet? On ji sice jednou stejně kdosi vytáhne. A tak ať si užije.

S Jarunkou nám bylo hej. V síni jsme měli krb, malý, ale dobře se u něho sedělo. Hlavně přes zimu, když někdo přišel. Dřevo nám posílal Janek ze statku. To jsme vám tak jednou u toho krbu seděli, v zimě to bylo, nějak před svátkama, pár dnů, Jarunka měla už nákupy hotové, služebná, co nám chodila uklízet, vygruntovala celý byt, prostě bylo nám jako v klícce. Kdosi zazvonil a já jsem šel otevřít. Byli to poslíčci od Hromádky. Znal jste ho, ne, ten starožitník. Jarunka si u něho vybrala nějaký obraz se svatým Jiřím, mívala ho v maringotce na obrázku, a tak jsem jí ho dovolil. Donesli ho pěkně zabalený. A Jarunka o tom nevěděla. Jak tak seděla u krbu, začala klimbat a ani zvonek už neslyšela. Povídám, chlapci, pěkně potichu to postavte před ní vedle krbu, až se probudí, ať si ho hned všimne. Ta vám bude mít radost. Tak ho tam postavili. Zabalený byl v dřevěném rámu a v takové té slámě aby se nepoškodil, to jsem říkal, jenom ho nechte tak, zabalený, ať nerámusíte, stejně ho má pod stromeček, tak ať jí něco zbude. Odešli, mrknul jsem na obraz, na Jarunku a usmyslel jsem si, že udělám čaj, Jarunka ho má navečer před spaním ráda. Služebná už byla pryč, tak jsem vstal a odešel do kuchyně. Čaj jsem jí dělal rád. Celý den musela něco kutit, pomáhat služebné nebo v kuchyni, nedala si pokoj, tak byla vždycky večer utrmácená a u krbu se jí oči jenom klížily. Nadávala mi, ale nezakrývala, že jí to těší. Voda už vřela, tak jsem čaj přecedil, chvilku ho nechal ustát a znovu dolil vřelou vodou. Vzal jsem konvici s mlékem, všechno jsem to dal na podnos a nesl přes chodbu do pokoje. Trochu se mi třepala ruka, nádobí zvonilo o podnos, ale i tak vám najednou slyším takový hukot jako z kamen. Otevřu dveře a ruka se mi přestala třást. Obraz hořel. Od něj chytaly záclony, dřevěné obložení, hořelo už i křeslo pod Jarunkou. To vám byl pohled, pane revírní. Stojím tam, dívám se na to všechno, nemohl jsem odtrhnout oči. Chytlo dřevo, co bylo nachystané vedle krbu, začalo praskat, kouř houstl, hořela už i pohovka na druhé straně, obrazy na stěnách, pokrývka, podnožník, celý pokoj. Hořely Jarunčiny šaty. Najednou se pohnula. Začala hrozně ječet, to víte, všude kolem oheň, dusila se, ale proti ohni nemohla nic dělat, šaty už jí plály a já jsem cítil i pach spálené kůže. Jarunka spadla na zem. Měla rozbité čelo a už se nezvedla. A já jsem stál a díval se. No řekněte, pane revírní, mám já to pech.

Dáte si eště kousek salámu, pane revírní? Já ho mám dost, tak si klidně řekněte, stejně ho nemám pro koho schovávat. Nechutná vám? Však je teprve včerejší. No, nechte být, kapříkům, potvůrkám, taky nešmakuje. Kdysi jsem to zkoušel, ale ani si ho nevšimli. Asi jsem je moc zmlsal. Ale ať si dají, že pane revírní. Trochu ten nůž otřu o trávu.

Vidíte ten flek na pravé ruce, pane revírní. To mám odtehdá. Asi bych tam taky zůstal, kdyby mě nevytáhli. Hodní chlapci, ti sousedovic kluci. Viděli oheň a běželi se podívat, co se děje. Jarunku už nezachránili. Tak jsem zůstal úplně sám. Co člověk zmůže, pane revírní, viďte? Ale já mám takový nápad. Město hodím na hřebík a vrátím se na statek, s Jankem jsem o tom už mluvil, má tam taky nějakou mladou, tak si povídám, že až umřu, bude se mu ten grunt hodit. Komu jinému bych ho měl dát, no řekněte, pane revírní, takovou dobu se mi o něho stará, já si žiju a on dře. Všichni se mi tam vystřídali, jenom on zůstal. Pašák to je. A i pokojík jsem si vybral, ne ten svůj, ten je moc velký, já si nechám takovou světničku s kamínkama, sám si budu topit.

Mohl byste někdy navečer zajít, pane revírní, sice jsem si na samotu už zvykl, ale člověk patří k lidem, co by si bez nich počal, viďte. Už se zvedáte, pane revírní? Já jsem myslel, kousek salámku ještě… ale já nikam nejdu, nemusíte mi pomáhat… pane revírní, vždyť spadnu do rybníka, co to děláte, pane revír… vždyť se utopím… já se to… pomó… pom…

Lumír Bednařík, 1996