Politická nutnost (1999)

Mé jméno není důležité. Byl jsem jen politická nutnost.

Na králově dvoře se nás jednoho podzimního dne Léta Páně 1392 sešlo jedenáct. Jedenáct mužů významných i nevýznamných šlechtických rodin, jedenáct snílků, kteří se v prostředí rostoucí královské moci podporované samotným Vatikánem ptali sami sebe, kam až systémově může nekontrolovatelnost panovníka zajít. Ale také jedenáct těl, na nichž držely hlavy jen silou posledních minut.

Nestáli jsme proti králi, naopak. Osobně mne s ním spojovaly jinošské roky, kdy jsme u mého strýce před dobrými třiceti čtyřiceti léty šermovali proti všemu, co stálo v cestě, lovili laně, utíkali před purkmistrem, zažívali první dobrodružství s dívkami vesničanů. Ani potom se naše cesty nerozešly, byť jsme většinu času trávili já na svém panství a on na dvoře, kde se měl později sám stát vládcem. Zůstali jsme si blízcí. Můj obdiv k němu vzrostl, když dokázal mnohými moudrými rozhodnutími ochránit zemi a politicky ovlivňovat sousední dvory i církevní hodnostáře v její prospěch. Stal se jednou z politicky a státnicky nejvyspělejších evropských hlav. Země měla svého krále a král měl svou zemi. Jedno nerozlučně v druhém.

V nutnosti ptát se, pokládat otázky, bádat a zkoumat, nakolik je systém, v němž panovník získává navrch na úkor podřizující se šlechty, pevný v pohledu budoucích věků, zašli jsme až za únosnou mez. Příležitosti se chopila uzurpující část šlechty. Jí nešlo o upevnění záležitostí společenských, nýbrž o vlastní prospěch, hnaný dopředu chamtivostí. A tak se myšlení z filozofické roviny přeneslo na otevřené rebelantství uvnitř druhého stavu. Pak už události následovaly tak, jak bych je sám na místě krále řídil. Nu a nyní před ním stojím a mám se smířit s tím, že stejně jako mých deset předchůdců kleknu poslední ke špalku a kat Mydlář vykoná své.

Král napůl sedí a napůl leží pár metrů od nás, ve tváři má výraz hlubokého zamyšlení. Odsouzení stojíme ve skupině, pouta nám jako šlechticům nenasadili, králi postačilo slovo. Jen pár pacholků a několik strážných hlídá. Všichni víme, že nikdo se nepokusí zachránit, protože je to politická nutnost. Rozmlouváme mezi sebou, když vtom král jemně skloní hlavu a dá katovi znamení.

Mydlář mávne k pacholkovi a ten podle seznamu vybírá mladého Arnošta z Olomouce, vzdáleného příbuzného moravského markraběte. Ukáže mu ke špalku, pomůže mu pokleknout, správně uložit hlavu a ta se za chvíli se už válí před námi. Tělo klesá a bez dalších průtahů pacholek vybírá dalšího z nás. Mne začíná jímat hrůza, když vidím Jindřicha z Žamberka, moudrého Jaromila z rodu Postovských, pak prudkého Jana ze Stáhlic. Už ani nevnímám, kdo jde na řadu. Z hlav a těl proudí krev a ve mne stydne. Jaká to hrůza mě čeká. A řada přede mnou se hrůzostrašně krátí.
Král si je vědom mých myšlenek, vstává a nabízí mi hlt vína. Odmítám. Vidím mrtvé oči na oddělených hlavách. Zdá se mi, jakoby žalovaly, jakoby chtěly ještě něco říct alespoň pohledem. Jakoby čekaly, až se brzy sejdeme. V tom se nejspíš nemýlí. Pacholci odsouvají těla, strážní se baví, pohled na exekuci v nich nevyvolává nijaké vzedmutí proti. Oni jsou tady, protože musejí. Slouží králi a musí dbát na pořádek. A aby se někdo o něco nepokusil. Nepokusí, protože všichni vědí, že je to politická nutnost. A hrůza.

Zbyl jsem už jediný a sám mám teď pokleknout před katovu sekyru. Cítím se opuštěný, tak sám. Všichni moji přátelé jsou v Pánu. Srdce mi buší a já mám co dělat, abych se ovládl a nezačal křičet. Ale jsem muž a chápu souvislosti. Musí, prostě musí to tak být.

Ještě naposled ukročím ke králi, kleknu před ním, obejmu jeho nohy a pošeptám – měl jsem vás rád, výsosti. Odpoví – já vás mám rád pořád, příteli. Vstávám a vím, že mne čeká jen pár vteřin. O to však delších. Klekám si a pokládám hlavu tak, kam ji přede mnou naposled položili všichni moji přátelé. Necítím strach, jen úzkost a hrůzu. Tělo a celá má bytost jsou tím pocitem přeplněné a já jen pomyslím, bude-li to trvat déle, že tím tlakem praskne.

Hlavu ještě v poslední chvíli lehce pootočím, pohlédnu na krále, ruce položím podél těla na znamení, že jsem připraven. Žíly jsou překrvené. Ne na dlouho.

Ucítil jsem to. Sekera dopadla rázně a ostře, jen mne trochu škrábla pod ohryzkem. Ale Mydlář je mistr oboru.

Točí se svět kolem. Až pak si uvědomuji, že se netočí svět, ale hlava, bezvládně oddělená od těla a rotující vydaná na pospas přitažlivosti. Pocítím svědění předních stehenních svalů. Ztrácím v nich sílu a nad špalkem nakloněné tělo jimi neudržím. Poslední myšlenka před seknutím patřila králi, chtěl jsem jej naposled pozdravit pokynutím ruky. Až nyní se však zvedá, jakoby měla splnit poslední povinnost. Vidím ji, protože se mi hlava už netočí a zorný úhel umožňuje vidět. Svět ztuhl, všechno ztichlo, ale já pořád vnímám. Dusím se. Vdechuju krev, ale uvědomuji si jen, že se nemohu nadechnout. Postupně mi ochabují ostatní svaly, a jak se život vytrácí z krve, tak mizí i ze samotného těla.

Pár okamžiků žiju. Až teď cítím to, čeho jsem se bál nejvíc – umírám a nemohu to vrátit. Už se neuzdravím, už mi nikdo nepomůže. A bolí to. Moc to bolí. Králi!

Vím, že se nedalo nic dělat, byla to politická nutnost.

Lumír Bednařík, 1999