Rozsudek (1991)

Rozsudek

Lumír Bednařík, 1991

Seděl jsem na lavici obžalovaných a bál jsem se. Soudce v černém taláru civěl do spisů a poslouchal tlachy prokurátora i obhájce. Ani jednou se na mě nepodíval. Podívá se? Snese pohled na sprostého vraha? Nebo se nechce potkat z očí do očí? Bál se jich jako Medúsy. Buď takový byl, a za celou dobu svojí nudné kariéry v okresním městě nepohlédl do očí žádnému obžalovanému, nebo věděl, že všechno, co se tady dnes děje, je spleť příšerného množství otazníků a nejistot – rozplést to by zabralo moc času a námahy. Naučil se posílat lidi do smyčky a uměl to. Pro něj to byly jenom případy a oči případu by mohly mít svědomí.

Já jsem neposlouchal. Visel jsem na něm jako na stéblu, které mě může chvíli podržet nad vodou. Nic víc jsem nechtěl. Soudili vraha, ale já jsem vrah nebyl a on mi mohl dát čas, abych to dokázal. Ani jsem pořádně nevěděl, co se stalo. Kdybych zabil, věděl bych to. Zabití nemůže projít hlavou beze zbytku. To člověka změní a v palici něco utkví. Kdybych to udělal, byl bych klidný a bylo by mi jedno, co se mnou udělají. Ale takto? Jak si může být ten barbar v taláru tak jistý?
Přečetl rozsudek. Když jsem vstával, abych ho vyslechl, zaznamenal jsem obecenstvo, celou soudní síň, jak se souhlasný šepot v průběhu procesu mění do očekávání očekávaného, jako když váš kůň pár metrů před cílem vede, a každý ví, že vyhraje, pokud se něco nestane. Třeba že ho někdo zastřelí. Hala zkrotla. Slyšel jsem jenom těžké oddechování cholerika dvě řady za mnou a slyšel jsem, jak moje matka zatíná dlaně a otec se ji snaží skrýt pod svými křídly před lavinou strašného verdiktu. Sám má určitě co dělat, aby to zvládl se suchýma očima.

„… odsuzuje k trestu smrti oběšením. Rozsudek bude vykonán zítra…“
Zavřel jsem oči. Bylo to jedno, i tak jsem nic neviděl, jenom tmu. Komu bych mohl říct, že je to nesmysl a hrůza, když kolem mě byli samí lvi? Soudce pohodil hřívou a odkráčel. Spokojený prokurátor pohlédl na svou oběť, zívl a ponechal ji ostatním. On je štváč, ne kat. Odkráčel vědom si svého triumfu a vědom si pozornosti, která je zčásti upřena k němu. Zlatistou kůži jeho vláčného těla pohladily paprsky pouštního slunce. Naposled vypnul hruď a zmizel. A těm lvům já mám dát zbytek života? Za všechno, co jsem stihl, bych možná zasloužil pár dnů, ale za to, co už nestihnu…?
Odvedli mě. Cítil jsem se jako těsto. Svědilo mě v břiše, nejlíp by mi bylo pod peřinou. Samotnému. Napořád. Nebo aspoň jinde, utéct do hor nebo k moři, ale sám. Otevřeli dveře. Vyšli jsme ze soudní budovy. Náramky se mi zarývaly do zápěstí – zacvakněte je ještě silněji, jen mi nechte naději! Černou volhou jsme dojeli na kraj města, kde pobývali vězňové.

Část věznice patřila odsouzeným. Dovnitř živí, ven mrtví. Velká mříž, která oddělovala cely odsouzených od ostatního světa, byla přivařena ke krajním zdem přízemní budovy, ke stropu a k podlaze. Zdi mezi celami nedosahovaly až k mříži, takže vzniklé téměř metrové průduchy umožňovaly volný pohyb. Cely byly pouze tři. Vnímal jsem všechno na polovic, ortel mi zaťal ránu do mozku. V první prostorné cele si mě zapsali, všechno mi vzali, a poslali s jedním průvodcem dál. Prošli jsme druhou celou, plnou kladek a lan, jedním koncem chycených za hák ve zdi, druhým koncem volně visících do oprátek. U levé zdi v nich visela lidská těla a všechna se dívala na mě. Nebyla mrtvá. Byla pověšená. Hodili jim smyčku kolem krku a vytáhli je nahoru. A byla nahá, natřená smradlavým svinstvem. Nejblíže viselo tělo mladé dívky. Vlasy měla na krátko, ale oškubané až těsně před popravou. Oči napůl pootevřené, zvlhlé, rezignující. Dusila se. Tělo vypadalo podobně jako obličej, taky rezignovalo, prchalo, umíralo. Těžko co křísit. Za dívkou visel starší muž s velkým břichem a plakal. Měl obličej sevřený do úšklebku, měkké oči bez výčitek, ten svěšený břich, který se pitvořil na všechno kolem, že svou váhou může posloužit. Jedno komu. Až v koutě cely pětileté dítě s udivenou tváří. Nedýchalo. Jemně a s nehraným soucítěním mě můj strážce postrčil do poslední cely. Dva ošetřovatelé v bílých pláštích vyslékali z kostkované košile mladíka s jizvou pod okem. Nikdo nepromluvil ani slovo. Posadili mě do řady na lavici ke stěně.

Všiml jsem si lidí na druhé straně mříže. My jsme byli zavření v kleci jako v zoologické zahradě a oni byli otevření za klecí – chodili očumovat zvěřinec. Dědeček něco vysvětloval vnučce, kterou už přestal zajímat ruch uvnitř a raději si hrála s mříží, aniž by s ní pohled do očí umírajícího nějak hnul. Procházející pár zamilovaných se zmrzlinou, on ji držel za pravou hýždi, ona jeho okolo pasu. Viděli se v posteli. Pětičlenná skupinka turistů s průvodcem, který držel odborný výklad o bezchybně fungující společnosti. V povzdálí souvislá řada čumilů.

Podíval jsem se na svého strážce. Podal mi papír a tužku. Vážený pane prezidente, začal jsem psát žádost o milost. Byl to nesmysl. Než se k němu vůbec psaní dostane, už ji nebudu potřebovat. Přesto jsem ji zformuloval do úpěnlivé prosby a papír podal zpět. Strážce ji vložil do obálky, připsal adresu prezidentské kanceláře a hodil do schránky. Je to nesmysl.

Mladíka odvedli z cely nahého a namazaného sajrajtem, který smrděl jak spálený olej. Nahnul jsem se, abych viděl. Vzali to z pravé strany od mříže. Kluk si stoupl pod smyčku, přetáhl si ji přes hlavu, podržel se jí, dokud ji nevytáhli, pak si našel nejpohodlnější polohu, aby lano neškrtilo nerovnoměrně, a dal ruce dolů, aby si je nechal za zády spoutat. Ošetřovatelé o krok odstoupili, změřili si jej, vyšší z nich ještě uklidnil rozhoupané tělo do správného úhlu a oba se vrátili do poslední cely. Svlékli mi košili. Rozřízli tkaničky od bot, zuli je i s ponožkama a stáhli kalhoty. Slipy mi nesvlékali, ty rozřezali. Stál jsem nahý. Naplácali na mě taky ten spálený olej. Přestal jsem se klepat. Usadili mě, teď si prý můžu odpočinout.

Vstal jsem. Musím za předsedkyní senátu, uvěří mi a nechá si všechno vysvětlit. Chytili mě za ruce. Já tady nemůžu zůstat, mám rozepsanou knihu! Kdo ji dopíše? Chtěl jsem se oženit! Chtěl jsem mít děti! Chtěl jsem ještě něco udělat, chtěl jsem někomu udělat radost, chtěl jsem ještě… Co vy o tom víte?
Pustili mě. Prošel jsem kolem oběšenců, proběhl jsem kolem zapisovatelů v první cele a proletěl jsem davem čumilů tak, jak jsem byl. Utíkal jsem půlkou města. Smrděl jsem, bylo mi špatně a byl jsem nahý. Budova soudu stála jako kamenný hrad, kam nepadlo slunce jediný den v roce. Prostorné chodby a síně prosvětlovaly silné žárovky. Stál jsem před místností, kde sídlí předsedkyně senátu a chtěl jsem zaklepat. Předešla mě. Vyšla ze dveří a zeptala se, co chci. Když pochopila, že jsem šel žebrat o milost, přerušila mě. Přijďte zítra. Připomněl jsem jí, že mám zítra popravu. Musíte ji odložit, holenku, já dneska končím. Sesunul jsem se po zdi. Zamkla dveře a na schodech se ke mně obrátila. Na shledanou zítra, mladíku.

Matka s otcem stáli u schodů a dívali se na mě. Nešli ke mně. Matka řekla, že jsem udělal chybu a je správné, že si ji musím odpykat. Nedá se nic dělat, jsi chlap, tak se k tomu taky tak postav. Sklopil jsem hlavu a vyšel ze soudu, abych se vrátil do cely.

Všichni z obsluhy už byli pryč, jen můj strážce čekal na mě. Věděl, že se vrátím. Začal povídat něco o lidském osudu. Řekl jsem mu, ať to zkrátí. On na to, že rád, že jsem tady dneska sám, a že by teda tady nemusel být přes noc. V televizi je prý detektivka a on má detektivky rád. Pomohl jsem mu namazat provaz. Strážce jsem chápal, nebyl to zlý člověk, jen trochu jednoduchý. Stoupl jsem si pod hák vedle toho, co na něm visel kluk, ale strážce mě odvedl ke stěně proti mříži. Tam byl hák taky, ale tlustší. Oprátku jsem pocítil jako vysvobození. Lano nenapnul, nechal je volně ležet na zemi, jenom konec pevně přivázal ke stěně. Dobré? Usmál se na mě. Jo, dobré, ale ještě to musíte vytáhnout. Nemusím, odpověděl, a povytáhl hák. Podlaha se pode mnou otevřela a já jsem padal…

Lumír Bednařík, 1991